Téma regionu: Oleje z plastů vzbuzují naději i obavy

30.09.2020

Jedním z trendů poslední doby se stávají nové technologie na zpracování odpadu. S blížícím se koncem skládkování ale i klesajícím zájmem o plastové odpady v Asii se otázka "Kam s ním?" stává stále aktuálnější. V Plané proto plánují stavbu depolymerizační jednotky.

Jedním z trendů poslední doby se stávají nové technologie na zpracování odpadu. S blížícím se koncem skládkování ale i klesajícím zájmem o plastové odpady v Asii se otázka "Kam s ním?" stává stále aktuálnější.

Jednou z metod, která se v poslední době objevila, je přeměna plastů zpět na oleje, které se dají dále znovu zpracovávat. Takzvaná depolymerizace je v podstatě obrácený postup k výrobě plastů. Při ní dochází ke slučování jednodušších uhlíkatých látek ve složitější polymery - plasty.

Při depolymerizaci se teplem tyto vazby naopak rozruší a výsledkem je olej, který je možné dál zpracovávat.

O projektu na výstavbu depolymerizační jednotky se v poslední době diskutuje například v Plané na Tachovsku. Část místních obyvatel je ale proti a obává se, že chemický provoz bude mít negativní dopady na životní prostředí.

Budou? Pokud ano, tak minimální. Depolymerizace je něco úplně jiného než spalovny. V depolymerizačních jednotkách se plasty nepálí, ale mění na oleje bez přítomnosti kyslíku. Odpadem tak bývá jen plyn, který je možné využít například k vytápění samotné technologie. Vstupní surovinou je obvykle vytříděný odpad, rozdrcený na malé pelety nebo šupiny.

V Plané plánuje výstavbu takové technologie společnost Petrolia a v současné době se připravuje posuzování vlivu záměru na životní prostředí. To by mělo také ukázat, jestli technologie skutečně, jak tvrdí investor, nebude mít žádný dopad na okolí.

Podobné technologie v Česku vyvíjí i další firmy a startupy. Například technologie Optimus českého startupu POL OIL byla jedním finalistů loňské soutěže Vodafone Nápad roku. Už nyní má kontrakty na dodávku technologie do Velké Británie a o olej vzniklý depolymerizací plastů mají zájem i české rafinérie.

Podobnou technologii rozvíjí na Moravě i společnost Enress, která rovněž za působení tepla a bez přístupu kyslíku rozkládá plastový odpad.

Výhodou těchto technologií, pokud se osvědčí a prokážou, že jsou pro okolí bezpečné a nazatěžující, je i to, že mohou mít i skutečně malé rozměry. Základní linka se tak vejde do několika kontejnerových buněk.

Teoreticky by tak podobné linky na přeměnu plastů na olej, který by mohl být zpracováván, mohly být i u každého městečka na sběrných dvorech a podobně.

Pro obce by se tím otevřela zcela nová cesta, jak nakládat s plastovými odpady. Doby, kdy se dal plastový odpad výhodně prodávat, jsou minulostí a obce nyní spíš za plasty doplácejí.

Z plastů se tak stává strašák pro obecní rozpočty. Pokud by se ujaly podobné technologie na zpětnou přeměnu plastů na jednodušší znovu použitelné látky, byl by to další podnět pro třídění a další recyklaci odpadů, po které volá nejen Evropská unie, ale stále více i státy, které jsou plastovým odpadem prakticky zamořené. Mnohdy jde o chudé země v Asii nebo Africe, které nemají ani možnosti, jak s miliony tun plastového odpadu bojovat.

A i když se zdá, že tento problém se odehrává daleko od České republiky, při každé cestě do těchto oblastí už nyní turisté vidí, že jde problém, který se šíří.

Plasty na světě vyrábíme přitom sotva šedesát let. Jejich produkce se rychle zvedla hlavně v 50. letech. Ve velké míře přitom nejde o výrobky trvalé hodnoty, ale o jednorázové produkty, které slouží lidem sotva pár hodin nebo dnů. A následně končí v odpadu. I když se v posledních letech recyklace plastů rozšiřuje a vyvíjejí se i nové technologie zpracování, podle některých odhadů projde celosvětově recyklací jen asi devět procent (!) plastový odpadů. Že znáte jiná čísla? Ano, v České republice se vytřídí téměř 70 procent plastů. Ale ani tady nejsou čísla recyklace příliš oslnivá. Recykluje se jen 34 procent vytříděných plastů, zbytek míří do spaloven.